Časté chyby

    Tvorba bakalářské práce s sebou přináší různá úskalí, která její tvůrce může snadno zanedbat či neúmyslně porušit. V následujících řádcích se tak pokusíme vyjmenovat několik nejčastějších prohřešků, kterých se řešitelé bakalářských prací dopouštějí.

    Jedné ze zásadních chyb se může student dopustit již při startu svého výzkumu, kdy si stanoví pro svou práci příliš neurčitý cíl, pod kterým si oponent bakalářské práce představí úplně jiný směr, kterým se měla hotová práce ubírat. Student si také musí dát bedlivý pozor na celé znění své hypotézy, neboť její chybná formulace může celou práci úplně znehodnotit – nesplnění předepsaného cíle se totiž rovná nenaplnění tématu a tím tak nesprávnou realizaci celé práce, která by s největší pravděpodobností byla studentovi vrácena k přepracování. Uškodit výslednému hodnocení mohou také nevhodně zvolené metody výzkumu a postupů, jejichž použití by měl student předem prodiskutovat nejen se svým vedoucím, ale také hledat oporu v dostupné literatuře.

    Mezi jednu z častějších chyb patří podcenění časové náročnosti, kdy student začne na své bakalářské práci pracovat příliš pozdě a dokončí ji ve spěchu. I kdyby takový student nevypracovával jednotlivé kapitoly v chronologickém sledu, aby se tak pokusil zabránit podezření, že při jejím dokončováním přestával stačit s dechem, sečtělý vedoucí i oponent slabá místa práce velmi snadno odhalí.

    Chybné citace zvyšují riziko obvinění z plagiátorství a patří mezi nejzávažnější prohřešky při vypracovávání každé odborné práce. Student se může snadno dopustit nechtěného plagiátorství, pokud si v průběhu psaní všechny citace důsledně neoznačí a nepoznamená. Může se tedy dopustit trestného činu plagiátorství, za které hrozí v závažných případech skončit i vyloučením z univerzity či odebráním diplomu, i když o tom nemá ani tušení a práci odevzdá s čistým svědomím, že dle svého úsudku uvedl všechny zdroje. Problémy však může způsobit i sled malých přehlédnutí. Proto doporučujeme k informacím, převzatým z jiného zdroje, ihned umisťovat potřebnou citaci. Nejlépe k tomu slouží funkce „vložit poznámku pod čarou“ – citaci poté v textu velice snadno a rychle najdeme a můžeme ji později různě upravovat. Pokud se při psaní student ujišťuje, že se k citovanému místu vrátí později, tak velice riskuje, neboť při rozsahu bakalářské práce a množství informací, které k její tvorbě student využívá, se každý může lehce ztratit a neocitované místo přehlédnout.

    Autor práce se může dopustit i porušení citační etiky – nemusí pouze necitovat dílo, které použil, ale také obráceně - může také citovat dílo, které vlastně nepoužil. Chybou také bývá citace vlastních děl, jež nemají souvislost s dílem novým – tzv. autocitace. Nepřesná citace, která čtenáři neumožní přesnou identifikace zdroje je za nedostatek vnímána také.[1]

    Další nedostatek vznikne, pokud student vynechá či ošidí hodnotící fázi a závěr bakalářské práce. I když tuto kapitolu mnohdy považujeme už jen za pouhou formalitu, v níž světu nesdělujeme nic převratného, neboť jsme své dílčí závěry a výsledky zveřejnili již v předchozích kapitolách, tak nám její podcenění může v celkovém hodnocení velmi uškodit. Musíme si uvědomit, že ne každý, kdo si naši bakalářskou práci vezme k ruce, ji bude bedlivě číst od začátku až do konce. Často si z ní bude chtít odnést pouze konkrétní shrnující závěry a samotný závěr často bývá jedinou částí, které budou věnovat pozornost také členové naší komise při obhajobě. Když si uvědomíme, že katedře dáme k dispozici pouze dva výtisky své práce, a ty budou mít nějakou dobu u sebe vedoucí naší práce a oponent, tak na zbylé přísedící při obhajobě vychází pouze malý časový úsek, během něhož mají možnost se s naší prací seznámit, aby s námi poté mohli věcně diskutovat a klást dotazy. Je tedy logické, že si obrázek o našem bádání poskládají na základě nejvýmluvnější kapitoly, za kterou je považován práce závěr.   

    Pokud student odevzdal práci, jejíž počet stran se pohybuje na spodní stanovené hranici, může se taková bakalářská práce ocitnout v podezření, že neodpovídá předepsané normě z hlediska dodržení normostrany. Pokud by měl v tomto případě vedoucí či oponent podezření, že je práce napsána větším typem písma, či že jsou její okraje podezřele velkorysé, mohou si od studenta vyžádat celou práci v elektronické podobě a správným nastavením podle norem si ověřit, zda rozsah opravdu odpovídá minimálnímu předepsanému počtu normostran. Malým tipem pro zaručené dodržení počtu stran by tak mohla být rada při samotném vypracovávání používat menší písmo, než norma stanovuje, aby byl student tlačen do produkce většího množství textu a aby po té mohl být konečným rozsahem své práce pouze příjemně překvapen.