Jak psát bakalářskou práci

Téma

    Charakter tématu, které si každý student vybírá pro svou bakalářskou práci, by měl vyplývat z jeho studijního oboru a ideálně odpovídat specializaci, které by se chtěl v budoucnu věnovat. Ani při studiu na vysoké škole nepřestává platit pravidlo, že práce, která nás zajímá a baví, nám jde mnohem lépe než nějaká povinně uložená. Doporučujeme tedy věnovat výběru vlastního tématu velkou pozornost. Na bakalářském studiu se závěrečná – bakalářská – práce zpravidla zadává v letním semestru druhého ročníku. V tuto dobu je již student bakalářského programu za polovinou svého studijního plánu, ale to však neznamená, že se už každý cítí být ve svém studijním oboru dokonale zběhlý a rozhodnutý, kam se bude jeho směr ubírat dál. Velice citlivě to vnímají především obory, které mají v tříletém bakalářském programu teprve velice krátkou tradici – například obory pedagogické. Ještě před pár lety byly všechny jejich studijní plány rovnou magisterské, trvaly od čtyř do pěti let a student tak měl mnohem více času na výběr tématu diplomové práce a jejího zpracování.    

    Při výběru konkrétního zadání máme několik možností – buďto se podívat na seznam témat, která vypisují jednotlivé katedry, pro nějaké se rozhodnout a včas si ho u dotyčného zadavatele zabrat. Ale můžeme se jimi také pouze inspirovat a vytvořit nějaké téma vlastní, založené například na podobném principu. A další možností je přijít s tématem úplně zvláštním, vybrat si k němu vedoucího, který se alespoň přibližně věnuje námi zvolené problematice, a návrh bakalářské práce s ním prodiskutovat. Některé univerzity pro zadávání vlastního tématu vyžadují vlastní postup – student si musí na příslušné katedře a před vypsáním oficiálně nabízených témat bakalářských prací podat „Žádost o schválení vlastního tématu“.[1]

    Najít vhodné téma bakalářské práce však nemusí být zrovna jednoduché, často totiž máme pocit, že všechno zásadní již bylo napsáno a těžko to budeme právě my, kdo narazí na něco objevného. Mnoho studentů si také často nedokáže téma příliš jasně stanovit, protože pokud si například název bakalářské práce zadají příliš obecně, může takovou práci oponent či kdokoliv z komise při obhajobě napadnout, že zdaleka nenaplnila zadání. S názvem bakalářské práce se tedy musí zacházet stejně opatrně jako se samotným tématem. Může se klidně stát, že se v průběhu psaní od původně stanového zadání lehce odkloníme, nebo že při svém výzkumu narazíme na skutečnosti, které se zdají být pro naši práci mnohem zajímavější, než téma, které jsme si původně vytyčili. Zadávání bakalářské práce do univerzitního systému pro mnoho studentů začíná ještě před samotnou tvorbou bakalářské práce, z praxe ale většinou bývá rozumnější se nejdříve poohlédnout po dostupných zdrojích a dobře si promyslet kostru chystané práce, abychom později nemuseli zadání tématu upravovat či ho dokonce úplně měnit. Každá univerzita nám samozřejmě úpravu či změnu zadání umožňuje, bývá s tím ale často mnoho nepříjemností, vysvětlování a vyřizování písemných žádostí.    

    Pokud si student není jistý, co všechno se může pod bakalářskou prací skrývat, není na škodu si jich nejdříve pár prohlédnout. Každá katedra či fakulta mívá svou vlastní knihovnu či studovnu, nebo alespoň zvláštní místo, kde shromažďuje závěrečné práce svých absolventů a kde jsou také každému zájemci dostupné k prostudování. Při jejich prohlížení získáme nejen představu o jejich podobě, ale můžeme se rovněž inspirovat použitými tématy. Často tak zjistíme, že mnohá témata působí i natolik zajímavě či zábavně, že by nás předtím nikdy nenapadlo se něčím podobným zabývat. Kontroverzní a zábavná témata mají u studentů i akademických pracovníků často velký úspěch a ta nejzajímavější se mohou každoročně dostat do celostátního kola o nejlepší bakalářskou práci. A takové ocenění má do našeho budoucího profesního života jistě svou váhu.    

    Co se týče osoby vedoucího či vedoucí bakalářské práce, zpravidla si je vybíráme z odborných pracovníků katedry či fakulty, na které studujeme. Tento výběr však na některých univerzitách není podmínkou, bakalářskou práci nám může vést i osoba z praxe - k jejímu výběru se mohou uchýlit například studenti humanitních či různých vědních oborů, kdy si za své vedoucí zvolí pracovníky různých odborných ústavů[2]. Se svým vedoucím bakalářské práce by měl každý student udržovat pravidelný kontakt a konzultovat s ním průběh její tvorby. Mnoho studentů píše bakalářskou práci na poslední chvíli a pak se velmi diví, že si jejich vedoucí nestihl předloženou práci pořádně prostudovat, či že jim ji na poslední chvíli celou vrátil s tím, že ji považuje za naprosto špatnou a navrhuje ji úplně předělat. Podobnému překvapení se studenti vyhnou, pokud budou svému vedoucímu pravidelně posílat ke kontrole nejen jednotlivé kapitoly, ale také kostry či osnovy, protože kapitola vytržená z kontextu často nemusí člověku, který mezitím přečetl desítky jiných prací, říci příliš mnoho. V praxi je ale často běžné, že se studenti pod tlakem vybičují k naprosto ohromujícím výkonů a celou práci napíší za víkend. Jelikož bakalářskou práci v akademickém světě považujeme ještě za jednu z těch „kratších“, není to nic zakázaného. Bohužel tento přístup může nás vedoucí negativně ohodnotit ve svém posudku na ni, neboť v něm nereflektuje pouze naše závěry, ale také jak se mu se studentem spolupracovalo a jak si student během práce počínal.

    Posudek bakalářské práce je důležitý výstup, který má po odevzdání bakalářské práce vliv na její hodnocení. Posudky k bakalářské práci dostává každý student dva – jeden od svého vedoucího a druhý od oponenta – tím je většinou osoba, kterou svému studentovi vybere sám vedoucí. Nejčastěji to bývá pracovník téže katedry, a pokud si za bakalářskou práci zvolíme méně obvyklé téma, tak nám nedá příliš práce si spočítat, kdo z katedry bude naši práci oponovat. Náš vedoucí si však může zvolit i libovolnou osobu z praxe. V posudcích se naše práce slovně hodnotí – pisatel většinou v prvním odstavci stručně shrne, čím jsme se v dotyčné práci zabývali, jaké jsme si stanovili cíle či hypotézy, jak jsme se s nimi vypořádali a k jakým závěrům jsme došli. V tomto ohledu bývají často hůře hodnoceny práce, které se svým zaměřením snaží pouze něco zmapovat či popsat. Komise u obhajoby se pak studenta často ptá: „A k čemu je to dobré, k čemu se dají vaše výsledky využít?“ Někdy na podobnou otázku není snadné odpovědět, a tak by si měl student při tvorbě bakalářské práce dát na formulaci závěru velmi záležet. Každá bakalářská práce se nemůže zabývat tématem, při kterém uskuteční převratný objev, či odhalí dosud neznámé skutečnosti. V dnešní době už není snadné vymyslet originální téma, jemuž by se ještě nikdo před námi nevěnoval. Není podstatné, aby námi vybrané téma bylo závažné. Dalo by se říci, že stačí dojít k dostatečně výmluvným závěrům. Posudky dále hodnotí i samotnou formu práce – například její strukturu, zda teoretická i praktická část působí vyváženě a dostatečně obsáhle, vyjadřují se k rozsahu a kvalitě obsažených zdrojů a velmi často se vyjadřují také ke stylistickým a gramatickým prohřeškům. Musíme si uvědomit, že student vysoké školy by měl úspěšným obhájením bakalářské práce nejen dokázat, že se vyzná ve svém oboru, ale že je také schopný své výzkumy náležitým způsobem zaznamenat a zhodnotit.

Jak začít

    Pokud již máme zvolené téma bakalářské práce, můžeme se pustit do její realizace. První fáze její tvorby má převážně analytický charakter a započneme ji vyhledáváním a shromažďováním odborné literatury, začneme zkoumat předmět své práce a vytvoříme si cíle či stanovíme hypotézu.[3] A jako nám češtináři na střední škole kladli na srdce, abychom každou slohovou práci začínali osnovou, tak stejné doporučení platí i pro zpracování bakalářské práce – nejvhodnější je začít celou práci hrubou kostrou. Musíme si promyslet, jak náročná bude praktická část – pokud například chceme provádět výzkum, který vyžaduje časově oddělené fáze (například sběr dat či sledování nějakého jevu v časových úsecích), je nutné si práci rozplánovat. I tak je však vhodné ji prokládat teorií, neboť ta nás pomáhá správně nasměrovat a často přímo diktuje metodologii, kterou ke své práci potřebujeme.  Pokud nás však praktická část netlačí, bývá nejlepší začít čistě s teorií. Ne každý zdroj však bývá vhodný, a tak bychom měli seznam publikací, které hodláme v práci využít, předložit svému vedoucímu ke schválení a komentáři. 

Práce s textovým editorem (pro MS Word)

    Umberto Eco označuje vysokoškolskou práci jako „strojopisný elaborát“.[4] Jelikož se psací stroj využíval jako psací pomůcka pro většinu odborných vysokoškolských prací ještě do konce devadesátých let, problémy s dodržením normostrany nepatřily k zásadním problémům při hodnocení bakalářské práce. Psací stroje měly jednotný typ a velikost písma a student se snažil nahnat rozsah textu maximálně posouváním okrajů. V dnešní počítačové době již ale nikdo bakalářskou práci na stroji nepíše a každý má ve svém počítači nějaký textový editor. Nejrozšířenějším takovým editorem je u nás Microsoft Word a tak si postup psaní popíšeme na něm.

    Když si tento program otevřeme, máme již předem nadefinovaný typ písma, jeho velikost i řádkování. Ne vždy však tento přednastavený typ musí vyhovovat normám zadané bakalářské práce. Abychom si představili, jak vypadaly vysokoškolské práce před masovým rozšířením osobním počítačů, můžeme si zkusit několik stran hotového textu převést do strojopisného písma – v programu MS Word ho napodobuje písmo Courier New. Nastavte si velikost písma 12. a poté celý text převeďte do písma Times New Roman téže velikosti. Strojopisné písmo nám na celkové délce přidá strany navíc. A podobně bychom na tom byli i s použitím jiných druhů písma. Mezi další četně používané se řadí například Arial. Tento druh písma se nejeví o tolik větší než Times New Roman, jedná se však o bezpatkové písmo, které se na psaní odborných prací příliš nehodí. Asi za nejméně vhodné považujeme písmo Comic Sans, které bylo dříve velmi oblíbené hlavně pro nadpisy. Jeho použití v odborné práci je už ale opravdová hrůza a o jeho uživateli nevytváří zrovna lichotivý obrázek.

    Úplně nejideálnější je, když si každá univerzita na své webové stránky umístí požadavky na normy, které by měly odborné práce splňovat. Za nejčastější normostranu však všeobecně bývá považována stránka formátu A4 se 30 řádky po 60 úhozech. Horní a levý okraj odrážíme o 3,5 cm, pravý o 2,5 cm a dolní o 4 cm. Na milimetrech většinou univerzita nebazíruje a zřejmě po nás okraje ani nikdo přeměřovat nebude. Důležité pro úpravu je, aby byl levý okraj širší než pravý, neboť kousek z něj spolkne knižní vazba. Typické řádkování pro normostranu by mělo být v celé práci jednotné (1,5) a používáme patkové písmo Times New Roman o velikosti 12 bodů. Veškerý text zarovnáváme do bloku a číslování stránek vycentrujeme do dolní části každé strany.